Epizoda 01: Kdo je britská kočka?
Dobrý den, Ladies and Gentlemen!
A vítejte u úplně první epizody podcastu Kryšot. Jmenuji se Honza a jsem zakladatelem chovatelské stanice Great Eli.
Dnes nebudeme řešit, jaké vybrat granule nebo jak stříhat drápky. To všechno přijde později. Dnes se musíme zastavit na úplném začátku. Dnes si povíme o ní. O královně. O britské kočce. O tom stvoření, které když vstoupí do místnosti, tak ji okamžitě ovládne, aniž by hnulo brvou.
Často se mě lidé ptají: Honzo, proč zrovna britka? Co na nich vidíš? A já jim vždycky říkám – podívejte se jim do očí. Vidíte ten klid? Tu staletou moudrost? To není jen kočka. To je osobnost.
Abychom pochopili britskou kočku, musíme se vrátit v čase. Hodně daleko. Až do dob Římské říše. Legendy praví, že předkové našich dnešních „gaučových povalěčů“ přišli do Británie s římskými legiemi. Měli za úkol chránit zásoby obilí před hlodavci. Byli to pracanti. Silní, odolní, žádné primadony. Museli přežít v drsném klimatu, a to formovalo jejich tělo i povahu.
Pak ale přišel zlom. 19. století a muž jménem Harrison Weir. Otec kočičího výstavnictví. Ten si řekl, že tyhle obyčejné pouliční myšilovky jsou vlastně krásné. A tak v roce 1871 v Crystal Palace v Londýně proběhla první výstava koček. A hádejte, kdo ji vyhrál? Samozřejmě, britská kočka. Z lovce myší se stala šlechtična.
Jak ji bezpečně poznáte dnes? Je to medvídek. Doslova. Když se podíváte na dospělého britského kocoura, vidíte sílu. Široká hruď, silné krátké nohy, masivní kulatá hlava a ty tváře... ty typické „křečkovské“ tváře, které máte chuť zmáčknout (ale nedělejte to, nemají to rády). A pak je tu srst. Je tak hustá, že když do ní zaboříte prsty, nevidíte kůži. Říkáme tomu „crisp“ – je to jako nejkvalitnější plyš, který pruží pod rukou.
Eliasch Pinkberry – náš první kocour a zakladatel chovu. Dosáhl na titul Grandinterchampion. Zbarvení: krátkosrstý lilový bikolor (BSH c 03).
Ale vzhled není všechno. Důležitější je to, co mají uvnitř. Povaha. Britka není pes. Nebude vás vítat skákáním až ke stropu, nebude vám viset na noze. Ona vás přivítá... důstojně. Přijde ke dveřím, otře se o nohavici, možná tiše mňoukne na pozdrav. Je to aristokrat. Nečekejte, že ji budete hodiny chovat na klíně jako hadrovou panenku, pokud ona sama nechce.
Britky milují přítomnost svých lidí, ale nechtějí být omezovány. Ony chtějí být s vámi. Chtějí ležet vedle vás na gauči (ne na vás, ale vedle vás), chtějí vás sledovat při vaření, chtějí „pomáhat“ u počítače tím, že si lehnou na klávesnici. Jsou to tichý společníci. Nejsou hlučné, neničí byt, nejsou vtíravé. Jsou tam pro vás, když je potřebujete, a když nemáte čas, počkají.
Musím zmínit jeden velký mýtus, který mě vždycky trochu nadzvedne ze židle. Lidé často říkají: „Britky jsou zlé, odměřené, nelze se s nimi mazlit.“ To je naprostý nesmysl. Jsou jen nezávislé a mají svou hrdost. Pokud si získáte jejich důvěru a respektujete jejich prostor, dají vám obrovské množství lásky. Ale musí to být láska dobrovolná, ne vynucená. Když britka přijde a začne vrnět, víte, že je to upřímné. Že si to zasloužíte.
A na závěr barvy. Když se řekne britská kočka, většina lidí si představí tu klasickou modrou. Šedou eminenci. Je to ikonická barva, která proslavila třeba Alenku v říši divů (ano, kočka Šklíba byla britka!). Ale věděli jste, že dnes existují ve stovkách barevných variet? Máme lilové, čokoládové, krémové, bílé, černé... máme želvovinové kočky, které vypadají jako malířská paleta, máme stříbřité a zlaté variety s temně zelenýma očima. Svět britských koček je barevnější, než se zdá.
Paleta barev srsti je široká. Na obrázku výběr některých rozšířených zbarvení.
Ať už je modrá, lila nebo flekatá, ten britský základ tam vždycky zůstává. Klid, síla a ta úžasná schopnost udělat z obyčejného bytu domov.
Doufám, že jsem vás dnes trochu nakazil svou láskou k tomuto plemeni. V příštích dílech půjdeme do hloubky – podíváme se na to, jak vybrat zdravé kotě, na co si dát pozor u chovatelů a co všechno potřebujete do začátku.
Díky, že jste poslouchali (nebo četli) první epizodu podcastu Kryšot.
Honza